Patří do skupiny orientálních koní, podskupiny koní íránských. Je považován za přímého potomka starověkých koní perských-nisejských. Typově se blíží více anglickému než arabskému plnokrevníku. Literatura tyto koně popisuje jako souhrn konvenčních exteriérových vad. Achal Teke jsou opravdu pro oko zvyklé na „běžné“ koně poněkud neobvyklí. Jsou v koňském světě něco podobného, jako ve světě psů chrti, nebo ve světě koček orientálky. Jsou výrazně štíhlí s dlouhými liniemi, s vysoko nasazeným dlouhým krkem a výrazným kohoutkem. Většina lidí považuje za největší ozdobu koně dlouhou, hustou vlající hřívu. Pro achaltekince je záplava bujné hřívy vzácností. Jejich znakem je přesný opak, mnohdy chybí kštice a hříva téměř zcela. Na výstavách se většinou hříva oholí úplně a nechá se vyniknout jejich dlouhému štíhlému krku. Zvýrazní se tím celková majestátní krása, štíhlost a elegance těchto koní. Nemohou se sice chlubit záplavou husté hřívy, ale o to více upoutá jejich výrazný lesk a nádherný plavný pohyb. Naprostým unikátem mezi koňskými plemeny jsou oči achaltekinců. Oko bývá opatřeno tzv. kapucí a vytváří zvláštní „orlí pohled“. Všichni Achal-Teke sice nemají tento typ oka, ale je velmi žádané a ceněné. Pokud se setkáme s jedincem, který byl tímto okem obdařen, tak nám jeho pohled z paměti dlouho nevymizí.

 

 

 

 

 

 

 

HISTORIE

Domovinou Achal Teke je oblast jižního Turkmenistánu. Nehostinné podmínky pouště Karakum umožnily přežít jen nejtvrdším a nejodolnějším. Kůň putoval se svým pánem v úmorném vedru za nedostatku vody, snášel mrazivé noci v poušti a to vše při minimálních nárocích na krmení. Tvrdé podmínky formovaly achaltekince a takový tento kůň je. Dobrý kůň byl vždy osobní pýchou majitele a byl velmi ceněn. Bývali zdobeni krčními a hrudními ozdobami tepanými ve stříbře a posázenými drahými kameny. Jejich množství demonstrovalo bohatství a postavení majitele ve společnosti. Do bojů bývali vybaveni ochrannými štíty. Zdobené „obojky“ zvané aladža, tkané stejným způsobem jako tradiční turkmenské koberce, ochraňovaly koně proti démonům. Tato tradice se zachovala až do dnešních dnů, na výstavách vídáme ozdobené koně /dnes už jen symbolicky/, a neodmyslitelně to k nim patří. Nezbývalo mnoho a zlatí koně zmizeli navždy. Nikita Chruščev označil tyto koně za buržoazní přežitek a jako takový měli být zlikvidováni. Jejich stavy rychle klesaly, zbytky těchto koní čítaly zhruba 300 kusů. Dnes se jejich počet přece jen zvyšuje, stavy čistokrevných koní čítají celosvětově zhruba 3 000 kusů. Vezmeme li v úvahu, že jen v České republice je např. českých teplokrevníků asi 5000 vidíme, jak je celosvětový stav achaltekinců nízký. To samozřejmě s sebou nese i vysokou hodnotu těchto koní. Často bývají dáváni jako dary státníkům. Vlastnictvím se může pochlubit např. britská královna Alžběta II., americký expresident Bil Clinton, britský expremier John Major a samozřejmě ruští státníci.

 

 

 

 

VYUŽITÍ

Dostane li se nám do rukou kniha o koních, ve které je alespoň krátce popsán, dočteme se většinou o jejich tvrdohlavosti, paličatosti a špatné ovladatelnosti. Jediným kladem, který jim v žádné literatuře není upírán je jejich jedinečný pohyb a vytrvalost. Tento kůň je skutečně obdařen velice lehkým, vznosným a prostorným chodem. Často mu ale bývá přisuzován pouze ve cvalu a klus se naopak popisuje jako tvrdý a nepříjemný. Ráda bych toto mínění poopravila, nejen cval, ale i klus je velice pohodlný a pro jezdce příjemný. Pochopitelně jsou mezi těmito koňmi rozdíly, některý je v pohybu lepší, jiný horší stejně jako u jakéhokoliv jiného koně. Ne každý anglický plnokrevník je rychlý a každý teplokrevník nemusí být dobrý skokan či vynikat v drezůře. U každého koně je třeba zvolit cestu, která mu „sedí“ a vyhovuje. Tito koně jsou úžasně odolní a tvrdí, jsou jako stvoření pro dlouhé trasy a to je přímo předurčuje k vytrvalostním jízdám. Výkonnostní zkouška na trase Ašchabád – Moskva v roce 1935, ve které tito koně urazili vzdálenost 4 300 km za 84 dní nebyla dosud překonána. Koně Achal Teke jsou ale rovněž dobří skokani, jako příklad za všechny použiji hřebce Araba /m.j. účastník jízdy Ašchabád-Moskva/, který soutěžil v různých jezdeckých disciplínách. Tento hřebec byl rekordmanem ve skoku mohutnosti překonanou výškou 219 cm. Vezmeme li v úvahu poměrně malou výšku těchto koní, která činí zhruba 155 – 158 cm je tento výkon obdivuhodný. Pokud se podíváme na parkurové koně, kteří jsou vidět na kolbištích a porovnáme je s výškou Achal Teke, neměli by mít tito poměrně malí koně téměř žádnou šanci. Na šampionátu achaltekinských koní, který je každoročně pořádán v Moskvě, se koně účastní zcela běžně soutěží nejvyšší obtížnosti.

 

 

 

Nutno podotknout, že mne udivovaly výkony jezdců které byly velice průměrné a o to více překvapovala dobrá ovladatelnost těchto koní a jejich ochota k práci. Drezurní předpoklady Achal Teke potvrzuje hřebec Absent, který je shodou okolností synem již zmíněného Araba. Tento hřebec vyhrál v roce 1960 olympijské hry v Římě se Sergejem Filatovem v sedle. Na OH v Tokiu v roce 1964 se tento kůň, tentokrát s jezdcem Ivanem Kalitou umístil třetí a o 4 roky později na OH v Meksiku jako čtvrtí. Myslím, že jejich jedinečný a vznosný pohyb by mohl být právě v drezurních soutěžích dobře využit. Z dalších sportovních úspěchů můžeme zmínit hřebce Sengara, člena amerického olympijského týmu ve všestrannosti. Dále hřebce Sotschiho, který se v loňském roce ve švýcarském Mistrovství juniorů umístil na druhém místě. Krev Achal Teke koluje v žilách mnoha jiných plemen koní např. trakénských přes hřebce Turkmen Atty, a díky např. hřebcům Darcy White Turk a Darcy Yelow Turk i v krvi anglického plnokrevníka. Plavý hřebec Garut, jenž byl prvním achaltekincem v České republice působil jako plemeník v teplokrevném chovu. Z jeho potomků zmiňme Granda Kinského, který v sedle s L. Půlpánovou exceloval ve westernových soutěžích, nebo plemeníka ERC Mnětice jménem Alois (po Ascot z Novela, po Garut). Většímu rozšíření těchto koní ve sportu zřejmě brání jejich nízký počet, vysoká pořizovací cena a v neposlední řadě nedůvěra v jeho poměrně malý vzrůst. Tady je třeba říci, že je snaha o zvýšení jeho kohoutkové výšky, aby byl lépe využitelný ve sportu. Nesmí však být výška na úkor typičnosti plemene a celkové souměrnosti koně.

 

 

CHARAKTEROVÉ VLASTNOSTI

Velkou překážkou pro širší využití achaltekinských koní ve sportu je kromě zmíněné výšky i nedůvěra v jejich charakter. Mají mezi lidmi poměrně špatnou pověst, jak a čím si ji získali je otázkou. Možná, že se traduje od dob, kdy byli tito koně vychováváni způsobem, o kterém jistě mnozí slyšeli nebo četli. Články o tom, že hříbata byla odstavována již ve věku tří měsíců a vychovávána v jamách, kde na ně cizí lidé křičeli a házeli kamení a vlídně s ním zacházel pouze jeho majitel, který ho chodil sám krmit, se do paměti čtenářů vryjí velice dobře. Věřím, že si mnozí tyto úryvky vybaví, málo kdo však má potřebu se zamyslet nad tím, že taková výchova by vykonala své s jakýmkoliv jiným hříbětem. Dnešní výchova je však něco naprosto vzdáleného dřívějším praktikám. Na každém koni se projeví, jak byl vychováván a jak s ním bylo zacházeno. Každý jedinec je individualita, která nese povahové rysy po svých předcích a proto hřebci se špatným charakterem nebývají zařazováni do chovu.

 

 

Nutno však přiznat, že jsou tito koně přece jen povahově poněkud složitější. V žádném případě tím nechci říci, že horší, ale prostě jiní. Někomu jejich „zvláštní“ povaha bude vyhovovat a pro jiného bude jen těžko přijatelná. Možná je to tím, že jsou velice inteligentní, a tím citliví na hrubé zacházení. Tito koně jsou osobnosti a jako s takovými je třeba s nimi jednat. Nejsou tedy vhodní pro jezdecké oddíly a stáje, kde se u koní střídá mnoho různých lidí. Na takových místech není čas se intenzivně věnovat jednomu koni. Každý člověk má jiný přístup, jiný způsob jízdy a achaltekinec je kůň velice vnímavý a citlivý. Špatné zacházení se na jeho charakteru odrazí mnohem rychleji než na jiných, trpělivějších koních a náprava je velkou zkouškou jeho majitele. Je možné, že jejich špatná pověst pramení právě z nevhodného přístupu lidí, kteří s nimi zacházeli způsobem, na jaký byli zvyklí u jiných koní. Odezva na hrubost však byla nečekaná a tak se postupně šířila pověst o jejich nezvladatelnosti. Mnozí z nás prošli různými jezdeckými oddíly a zažili, jakým způsobem se někde s koňmi zachází. Bohužel nebývá vztah člověk – kůň vždy idylický. Je přece mnohem snazší nazvat koně nervově labilními a nezvladatelnými, než se zabývat vlastní chybou v přístupu ke koni. Dle vlastních poznatků mohu říci, že není důležité mít mnohaleté zkušenosti, důležitější je klidný, nenásilný přístup. Pro přirozenou komunikaci, o kterou se v posledních letech zajímá stále větší počet milovníků koní, je jako stvořený. Je to tzv. kůň pro jednoho pána. Nepatří sice do rukou naprostého začátečníka, ale zkušenosti typu „neustoupíš na první podnět, tak dostaneš lopatou“ rychle zapomeňte. S takovým přístupem si vyčarujete pouze újmu na vlastním zdraví. Nabízí se otázka, pro koho je tedy tento kůň vhodný? Pro člověka, který přesně ví, co od svého koně očekává. Pro toho, kdo je ochoten věnovat svému „achalovi“ lásku, trpělivost a čas. Nebude na něj spěchat, bude k němu přistupovat s citem a nebude potlačovat jeho osobnost. Takovému člověku bude oplácet důvěrou, bude ochoten ho následovat a bude li potřeba i ochraňovat. Zkrátka, stane se mu dobrým přítelem. Říká se, že když si pořídíte achaltekince, zpočátku jste majitelem vy, ale netrvá to dlouho a vlastní on vás.

 

Achal Teke - nebeský argamak

Článek pro Dream Horses

Domovinou achaltekinských koní je území jižního Turkmenistánu. V oáze Achal, což je oblast mezi pouští Karakum a pohořím Kopet Dag, žil kočovný, turkmenský kmen Teke. Tekinci byli bojovným kmenem a rychlí koně pro ně byli nepostradatelní. Složením názvů oázy Achal a kmenu Teke vznikl zvláštně a tajemně znějící název tohoto koňského plemene.

Původní domovina poskytovala svým obyvatelům velice tvrdé podmínky. Tráva na turkmenských stepích roste pouze tři měsíce v roce, z toho je jen jeden měsíc opravdu intenzivní. Z toho důvodu nemá v Turkmenistánu pastva pro chov koní téměř žádný význam. Koně byli krmeni z ruky málo objemovou stravou, zato však s vysokým obsahem bílkovin. Držení koní v takto nehostinných podmínkách přinášelo komplikace, ale zároveň se podílelo na utváření specifického exteriéru a charakteru achaltekinských koní. Kůň žil od nejútlejšího věku těsně spjat se svým majitelem a jeho rodinou. Žil s nimi v jejich příbytcích a vytvářela se silná vazba koně na člověka. Složité podmínky tak daly vzniknout jedinečnému plemeni, kterým achaltekinec bezesporu je.

Achaltekinské plemeno je velice tvrdé a odolné. Jsou to koně dlouhověcí a bývají sportovně využívaní do vysokého věku. Např. hřebec Arab překonal ve skoku mohutnosti výšku 2,19 m ve věku 16 let a teprve v 19 letech začal působit jako plemeník. Stejně tak jeho syn Absent (vítěz OH v drezůře) byl zařazen do chovu až ve věku 18 let. Plodnost hřebců do vysokého věku není výjimečná, hřebec Dor Bairam ukončil svou dráhu plemeníka až ve svých 26 letech.

Hřebec 885 Kambar, zlatý izabel s výrazným kovovým leskem, jehož fotografie je veřejnosti dobře známa z knih se stal rekordmanem v počtu potomků, zanechal jich 157. Narodil se roku 1961 a byl hřebcem s jasně vyjádřeným typem plemene. Byl vynikajícím dostihovým koněm, z 59 startů dokázal 32 vyhrát. Ze zmíněných 157 potomků bylo 79 hřebců a z tohoto počtu jich bylo 48 ohodnoceno třídou elita. Z počtu 78 klisen (dcer) jich známkou elita bylo hodnoceno 59. Výčet tedy vskutku excelentní.

Turkmeni si své koně velice cenili a zdobili je stříbrnými tepanými postroji. Počet a zdobnost těchto „obojků“ značila bohatství majitele. Dále se vázaly na krk koní tzv. „aladji“, které byly budˇ pletené z velbloudí srsti, nebo tkané po způsobu turkmenských koberců a měly koně chránit před zlými silami. Tato tradice je s achaltekinci spjata dodnes.

To, nakolik si Turkmeni své koně cení značí i fakt, že koně umístili do středu svého státního znaku. Dříve jím býval vraný hřebec Karader, který byl legendárním dostihovým koněm. V roce 2000 jej nahradil zlatě plavý hřebec Janardag.

Často bývají vedeny pře o vzájemném vlivu koní achaltekinských a arabských. To, že achaltekinec vzešel z krve arabské je však tvrzení nesprávné. Je doloženo, že se koně achaltekinského typu vyskytovali dávno před vznikem koně arabského. Vykopávky z jižního Turkmenistánu odhalily kostru koně svými znaky odpovídající koním Achal Teke, jejíž stáří se odhaduje na 2400 let př. K. Samostatnost těchto dvou východních plemen je zcela patrná i z jejich naprosto odlišného exteriéru. Neliší se jen exteriérem, ale i způsob pohybu obou plemen je odlišný.

Hlava achaltekince je suchá, mívá rovný, nebo v čele vypouklý profil. Poměrně často se vyskytuje i hlava klabonosá. Zátylek je dlouhý a plochý. Oči mají mandlový tvar a mívají výraz dravého ptáka. Hříva je řídká a jemná. kštice mnohdy zcela chybí. Krk je štíhlý, dlouhý a vysoko nasazený. Kohoutek je výrazný, lopatka dlouhá a šikmá. Tělo je válcovité a úzké, hřbet bývá delší a mívá sklon ke slabším bedrům. Ocas je nízko nasazený a u kořene bývá méně obrostlý. Končetiny jsou dlouhé, suché s malými kopyty. Kopyta jsou pevná, ale bývají plochá s nízkými patkami. Zadní nohy mívají občas šavlovitý postoj. Pohyb je energický, klouzavý, lehký a prostorný, pro jezdce velice příjemný. Je to kůň s živým temperamentem, avšak (při dobrých základech) dobře ovladatelný. Vzrůstem nepatří mezi velká plemena, jejich průměrná výška je 158 cm (KVH) , výjimkou však nejsou ani koně s KVH nad 160 cm.

Achaltekinští koně se podíleli na formování mnoha dalších plemen koní a stále jsou využíváni jako zlepšovatelé.

Charakteristický je pro tyto koně zlatě nebo stříbřitě kovový lesk srsti. Vyskytují se všechny barvy krom strakáčů. Občas se však vyskytují jednotlivé bílé skvrny, např. na břiše či ve slabinách. Zbarvení bývá velice zajímavé, světlé zbarvení jako např. izabel či plavák, může být od smetanového cremella či perlina až po téměř černou. Mnohdy se vyskytují zajímavé přechody mezi jednotlivými barvami a bývá problematické barevné zařazení koně. Takové rarity se vyskytují i u jiných plemen, ale u těchto koní to bývá mnohem častější. Zbarvení achaltekinských koní, zvláště pokud je barva spojena s výrazným grošováním, bývá velice efektní.

Charakterově je to kůň velice inteligentní a hrdý a proto poněkud složitější. Mnohonásobně u něj platí, pracovat s ním po dobrém a v klidu. Je velice citlivý, pokud si však k němu najdeme cestu, dáme mu čas a pracujeme s ním důsledně, ale nenásilně, učí se velice rychle.

Traduje se mnoho historek o tom, jak achaltekinský hřebec položil život za svého pána.

Osobně mám zážitek, který se mi stal s mojí první klisnou tohoto plemene. Byla jsem ve výběhu se svými dvěma koňmi, klisnou ČT a klisnou AT. V křoví, které rámuje výběh něco zašustilo. Obě klisny odskočily a odběhly, udělala jsem pár kroků směrem k místu kterého se lekly a achaltekinská klisna mne předběhla a postavila se přímo přede mne. Šla přede mnou až ke křoví, ze kterého měla viditelně strach. Přesto mne chránila vlastním tělem. Malá historka, která mne tenkrát velice příjemně překvapila a zároveň i utvrdila v tom, že historky o věrnosti těchto koní nebudou jen výmysly.

Pokud se se svým achalem „dobře naladíte“ najdete v něm přítele.

Všeobecně se o achaltekinských koních soudí, že jejich tělesná stavba je pro jezdeckého koně naprosto nevyhovující. Vysoko nasazený tenký krk a dlouhý hřbet jsou považovány za nevhodné. Přes tyto údajné „tělesné nedostatky“ je jejich sportovní využitelnost velice všestranná. V rychlosti se řadí na druhé místo, hned za anglického plnokrevníka. Již staří Turkmeni své koně testovali ve srovnávacích dostizích. Tato tradice je zde velká a dostihy jsou velice oblíbené. Původně se běhaly krátké rozběhy v délce 500 – 800 m vždy o dvou koních. Dnes jsou pořádány dostihy tak jak je známe u angl. plnokrevníků nejen v Turkmenistánu, ale i v Rusku. Dostihy jsou dodnes pro achaltekinské koně jedinou oficiální výkonnostní zkouškou. Pochopitelně je zde i největší počet těchto koní sportovně využíván. Informace o úspěších z těchto soutěží však nejsou naší jezdecké veřejnosti příliš známy. Úspěch těchto koní je pro nás zaznamenán pouze tehdy, dostane li se achaltekinec na příčky nejvyšší.

Všestranné využití těchto koní si přiblížíme těmi nejlepšími.

Drezura :

Absent - olympijské hry v Římě r. 1960 – 1 místo, OH v Tokiu r. 1964 - 3 místo, OH v Mexiku r. 1968 – čtvrté místo. Absent byl vyhlášen nejlepším sportovním koněm světa.

Abakan – r. 1979 vítěz národního mistrovství a zimního mistrovství SSSR

Dostihy :

Rychlostní rekordy:

1.000m – 1:03,9 min. – kl. Gumi

1.200 m – 1:16,7 min – hř. Gran

1.400m – 1:28,5 min – kl. Jazgul

1.500m – 1:40,2min – hř. Arkadag

1.600m – 1:43,6min – hř. Kaltaman

1.800 m – 1:57,0 min – hř. Opal

2.000m – 2:11,5min - hř. Ametist

2,400m – 2:41,6min – hř. Kroket

2.800m – 3:09,6min – hř. Gindukuš

3.200m – 3:40,9min – hř.Achal

4.000m – 4:39,2 min – hř. Elchan

Parkur:

Arab - překonaná výška 2,19 m, tento hřebec vítězil v mnoha disciplínách jezdeckého sportu

Arslan - vyhlášen nejlepším parkurovým koněm středoasijských republik

Penteli – účastník OH v Mnichově

Poligon - překonaná výška 2,25 m

Jako zajímavost zde můžeme uvést skok do dálky - hřebec Perepel v roce 1950 skočil 8,78 m. Oficiální rekord FEI je 8,26 m

Všestrannost (Military) :

Sengar – kvalifikovaný jako člen olympijského týmu USA pro OH v Atlantě

Sotschi – 2. místo na mistrovství juniorů Švýcarska v r. 2003

Vytrvalost (Endurance) : sem bychom mohli zařadit pochod Ašchabad-Moskva z r. 1935 v délce 4.300 km. Koně jej ušli za 84 dní, tento pochod nebyl nikdy překonán.

Meziplemenný srovnávací závod v roce 1945 na 500 km – zvítězil achaltekinský hřebec Tarlan. Závodu se zúčastnilo 8 plemen, byl mezi nimi i anglický plnokrevník.

Vrátíme li se k endurance jak ji známe nyní, můžeme zmínit např. hřebce Sugun (Francie), Zabeg a Pejkam (Rusko).